O rakovině-úryvky od S.N.Lazareva

."..Po jedné přednášce ke mně přistoupil muž: "Říkal jste, že nádor vzniká tehdy, když máme v duši málo lásky, a že léčit takový nádor lze jen láskyplností duše.

Svého času jsem udělal totéž co vy. Měl jsem dosti velký zhoubný mozkový nádor. Tak jsem se scházel s přáteli a vysílali jsme k tomu nádoru světlo a lásku. A nádor se vstřebal, což překvapeně potvrdili i lékaři. 

Nakonec mi řekli, že za posledních patnáct let něco takového v Burdenkově nemocnicí nezaznamenali." 

"To je tím, že jste si stejně jako já intuitivně vybral správnou cestu," odpověděl jsem mu. "Takhle se v zásadě dá vyléčit každý rakovinový nádor. Hodně ovšem záleží na závažnosti poklesků, jichž jsme se dopustili v minulosti, na stupni deformace našeho charakteru a světového názoru, a také na tom, nakolik jsme vlastní duševní špínou obtěžkali své potomky a budoucnost vůbec. 

Co je však nejdůležitější? 

Nakolik se naše duše soustředí na Boha a jak bude v tomto svém úsilí vytrvalá, natolik hluboké budou blahodárné změny, které se v ní odehrají."/S.N.Lazarev/ 

..Rakovina je lékem na spásu duše, onemocnění tohoto typu vždy vzniká při poklesu míry lásky v naši duši. 

A proč právě lásky? 

Proč je tak nebezpečné potlačovat tento cit lásky? Odpověď na tuto otázku se rodila postupně a trýznivě, ale nakonec jsem ji přece jen dokázal najít. Domy se hroutí, hmotné statky tají jako sníh na sluníčku, dokonce i šaty se obnosí. Časem se rozpadá rodina, mění se naše postavení ve společnosti i naše práce. 

Naše city však trvají déle než jeden pozemský život, i když i ony podléhají zkáze. Bortí se naše schopnosti, moudrost i všechno to, co souvisí s naším životem na Zemi. Během jedné nebo dvou tisícovek vtělení postupně zmizí vše, co souviselo s naším konkrétním pozemským životem. Nevytrácí se jen jedno - láska. To je ten jediný kapitál, který si dokážeme uchovat, a útok na něj bývá vždy zastaven tvrdě a účinně. Vědci celého světa vynakládají obrovské prostředky na to, aby našli příčiny rakovinného bujení. 

 V Americe jsou ochotni postavit objeviteli těchto příčin a způsobu jejich léčby pomník ze zlata. A přitom příčinu i léčebnou metodu známe již po tisíciletí a rozhodně není třeba stavět zlaté sochy tomu, kdo je pojmenoval: 

 "A rozmnožena bude nepravost, a ustydne láska mnohých." 

V poslední době si naše duše příliš zvykla na pozemskost. Pozemská dokonalost se pro nás stala hlavním cílem, naše duše černají a ztrácejí lásku. Aby nezahynuly duše, hynou těla. Když člověk neumí a nechce vzdělávat ve své duši lásku a naopak se pohrdáním a odsudky snaží ji ubít, otravuje jak svou duši, tak duše svých potomků, a jeho tělo musí být zničeno.

 Člověk je entita dialektická a skládá se ze dvou protikladů - hmoty a pole. Hmota se snaží směřovat k oddělení a neustálé- mu zdokonalování formy, tedy ke stále hlubší diferenciaci, zatímco pole směřuje k jednotě a provázaností s prapůvodním zdrojem. Aby se uchovala existence člověka jako druhu, musí se hmota - tedy naše tělo - normálně živit a reprodukovat se. Kdežto pole, tedy naše duše, se podobá tekoucí vodě, a má-li existovat, musí být neustále doplňována z bezedného pramene. Tímto pramenem je prapočátek všeho, čemu říkáme Bůh. Proto duše neustále tíhne ke splynutí s Bohem - je to totiž základní podmínka jejího přežití. Nejvyšším stupněm takového splynutí je láska. 

To znamená, že způsobem existence duše a jeho podmínkou je láska k Bohu. Nu a protože tělo podobně jako šaty periodicky svlékáme a jeho význam je mnohem menší než význam duše, musí první a nejdůležitější proud lásky vždy směřovat k Bohu, a ne k Zemi. 

Když duše příliš lne k Zemi, může se jí lásky k Bohu nakonec nedostávat, takže se postupně rozpadá a umírá. 

Člověk v plném slova smyslu je vlastně pole, zatímco tělesná schránka je jen jeho nepatrnou částí. To znamená, že způsobem lidské existence je láska. Láska, která se rozhoří v našem vědomí, proniká do naší duše a usazuje se stále hlouběji. Proto existuje věčně. Jediné, co nepodléhá zkáze, je cit lásky, který nás spojuje s Bohem, a je proto nesmrtelný./S.N.Lazarev